Alpy 2011 - Speck'n'beer Tour: Day One

 Páteční ráno bylo slunné a přímo vábilo k vyjížďce. To, že máme vstávat, nám připomínal Jawákův budík v mobilu, který nás svým alarmem drtil každých 15 minut už od 5-ti ráno. Marné byly naše prosby, aby to vypnul. No, prosby, zpočátku se to tak možná dalo nazvat. Čím více se blížila běžná hodina vstávání, tím naše prosby nabíraly důraznosti a vulgarity. Ale i to zní ještě furt moc slušně. Nu dobře, řvali jsme na něj: “Píp Jawáku, di do píp s tím píp budíkem. Kdy už ho do píp vypneš!” Bez úspěchu. Později jsme se dozvěděli, že mobil prostě neumí vypnout.

Po snídani jsme Jawáka roztlačili, ale ranní briefing opět poodhalil Jawákovy přípravy. “Po dálnici nepojedu rychleji než 90. Víc mi to nejede.” To se nám moc nezdálo, neboť Sipovo XJ s 85 000 najetými km dává 140 s přehledem. Staňo nás opustil za Dvořištěm na hranici a my mu poděkovali za doprovod.

Dopravní zácpa před Linzem nás trochu zdržela, ale v brzku jsme už byli na dálnici A1 ve směru na Salzburg. 90-tkou se sice nejelo, ale byli jsme rádi za 110-ku. Časová ztráta se tak začala zvětšovat. Původní představa, že budeme na GG kolem 14. hodiny brala rychle za své. Byli jsme rádi, že jsme si udělali po Čechách fóršus. Ze Salzburgu jsme pokračovali podobným tempem na Bischofshofen po A10 a tam jsme si to namířili na Hochkőnigstrasse. Konečně je to tady! Jsme v Alpách. Někdo po roce, někdo po třech letech a někdo úplně poprvé. Rozpustili jsme formaci a dali první sranda-průsmyk nad Dientenem s o to vyšší rozkoší. Tentokráte nám nepřekáželi žádní Kapkoni na bicyklech, ani šnečí jezdci v plechovkách. Nahoře jsme se ale fotili v pěti. Šestý Jawák zůstal někde daleko za námi. Když jsme se pokochali, napili a pojedli malou svačinku, dali menšího šlofíka (troch přeháním), Jawák dorazil.

To už jsme ale měli nastartováno a plynule se pokračovalo do nížin. A docházelo palivo, které jsme naposledy čerpali hluboko v rakouském vnitrozemí. Někteří otevírali rezervu už před průsmykem, nejvyšší čas sjet k pumpě.

V Zell am See byla opět zácpa, opravovali průjezd městem. K mýtu před GG jsme tak byli kolem 16. hodiny. Dolů v protisměru sjížděli jezdci v nepromocích, mnoho jich nebylo a neprůhledná mlha několik serpentin za mýtem naznačovala, že budeme moc rádi za to, když vyjedeme nad mraky. No, to se fakt nestalo. Edelweissspitze nás přivítala se 3°C, viditelnost tak na 10 m a padaly krupičky ledu. Zašli jsme se zahřát a najíst do Bikerspointu a špekové knedlíčky s kyselím zelím nás hnedle povzbudily.

Vzhledem ke zpoždění proti plánu jsme usoudili, že využijeme kemp v nedalekém Lienzu. Kolem 18. hodiny jsme ale vzdali čekání na lepší počasí a pokračovali směrem na Hochter.

Světlo na konci tunelu znamená průnik do ráje. A to se stalo! Hochterský tunel zcela proměnil situaci. Nás ozářilo slunce a teplo, po sněžení a mlze ani památky. Jupí, vyjedeme si na vyhlídku Franze Josefa! Liduprázdné místo jsme si vychutnali téměř sami pro sebe. Zjevili se nám dokonce Sissi s Franzem a moc pěkně se na nás usmívali. Krámky už byly zavřené, ale pohled na ledovec a okolí nám vše plně vynahradil.

Kemp v Lienzu nás přijal za minimalistickou cenu něco kolem 6,5 E. Rozdělali jsme stan pro šest lidí se dvěma ložnicemi a jednou obr předsíní. Takže žádnej grupáč, ale pohodlný spaní.